Lidstvo spotřebuje většinu zdrojů paliv, pořád častěji manipuluje s jadernými zbraněmi, vede vyhlazovací války za účelem zisku dalšího životního prostoru a k tomu se přemnoží takovým způsobem, že přírodě nezbývá než zasáhnout, a začít regulovat šíření tohoto zákeřného viru se známkami inteligence.
Film poskytuje zajímavý námět k úvahám. Zákon přírody versus lidský humanismus. Jsme příjemní, usmíváme se na okolí, chodíme do kin, divadel, vedeme tzv. kulturní život, staráme se o dění ve světě, na všechno máme svůj názor a při posezení s přáteli ho velmi rádi sdělujeme. Čteme knihy, podněcujeme fantazii, díváme se na noční oblohu a ptáme se, zda je tam v dálce bytost, která se dívá na oblohu a vidí naší planetu (nás?). Uvažujeme o všemohoucnosti Boha, zákonech zachování energie a plánujeme si klidnou, zajištěnou budoucnost, kde nás čekají samá pozitiva. To jsme my, lidé!
Vezměte nám základní jistoty a připravte o podmínky, na které jsme zvyklí! Omezte nám přísun jídla, zkraťte dobu spánku, připravte o obydlí a vystavte hrozbě fyzického utrpení. Bude nás zajímat nadčasovost Shakespearových děl, dialog s Bohem vnímaný očima Ingmara Bergmana, či roztomilé sousedovo štěňátko? To sotva. Budeme se starat o základní lidské potřeby a neuvěřitelně snadno potlačíme to, co nás liší od zvířat. Budeme chtít přežít, i kdybychom museli někoho zahryznout, protože ten někdo ve stejné situaci uvažuje podobně. Smutné, pravdivé…
Když se z lidí stává tlupa zvířat několikanásobně zákeřnějších a nebezpečnějších, než ostatní živočišné druhy, nepotřebujeme film, abychom si mohli představit, co všechno je příslušník rodu Homo sapiens sapiens ochoten udělat, aby si prodloužil vlastní existenci o jedinou hodinu, kvůli jednomu nádechu vzduchu navíc, pro jeden metr volného prostoru k dobru. Útržky těchto obrazů vidíme ve filmu. Cílem je dovést až k nejzazší hranici způsob chování lidstva nyní a nastínit, jaké peklo vypukne poté, co je dosaženo bodu zlomu.
Píše se rok 2027. Hrozba vyčerpání přírodních zdrojů, třenice mezi původním obyvatelstvem a imigranty, terorismus (ať už eko-, náboženský či jakýkoliv jiný) nutí vlády vyspělých zemí světa, aby začínaly podléhat různým formám totalitního řízení státu. Ilegální přistěhovalci jsou nekompromisně deportování zpět do původní vlasti, uvězňováni v novodobých „koncentračních táborech“, všude je cítit přítomnost ozbrojených státních složek, na ulicích se člověk vůbec necítí bezpečně (v kteroukoliv denní dobu). Jakékoliv projevy nesouhlasu s tímto uspořádáním jsou výjimečné a přehlížené. Každá země si přísně hlídá vlastní kousek životního prostoru často na úkor oné lidskosti, od které se pomalu upouští kvůli zachování prosté fyzické existence.
Do toho se objeví další globální problém. Všechny ženy jsou postiženy neplodností. Příčiny nejsou známé, ale už teď je jasné, že co nedokázaly války, hlad, ekologické problémy, nemoci, dříve či později dovrší čas. Lidstvo stárne a vymírá.
A teď další myšlenka. Co je smyslem života? Hodně těžká otázka a je na ni spousta odpovědí, z nichž se žádná netěší statutu té jediné správné. Ale myslím, že uznáte jednu z možných odpovědí - děti. Ano, potomci. A ve filmu jsou všichni lidé o tento smysl připraveni zákeřnou nemocí. To znamená, že všechny vědomostí lidstva (není komu je předávat), všechen pokrok zemře s nynějšími nositeli.
Každý, koho spatříme na obrazovce, je taková živá mrtvola (včetně hrdinů filmu). Každý z nich zkouší dožít ten čas, jenž mu do smrti ještě zbývá, po svém. Někdo využívá možnosti zůstat v klidu na gauči, jiný vede poslední bitvu za vlastní ideály, i když výsledek, ať už je jakýkoli, nic neznamená. Všichni provádějí jakési pohyby, kterými zkoušejí napodobovat život, přestože vědí, že jsou vlastně mrtví (nic po nich nezbude). A do této karikatury života vstoupí záchvěv naděje.
Náhodou se zjistí, že jakási ilegální imigrantka je těhotná. Nejde o žádného Mesiáše, znamení shůry… Že toto dítě začnou brzy následovat další podobné případy, film neslibuje. Skupina vědců nabídne mladé nastávající matce pomoc a zároveň doufají, že díky ní najdou řešení ženské neplodnosti. Problém je jen jeden. Těhotná žena se musí propašovat z města (na širé moře, kde ji bude čekat loď s vědci), které je v obležení policie a vojáků bojujících s povstalci. Imigrantka samozřejmě nemá povolení k pobytu a při odhalení jí hrozí deportace, nebo uvěznění, a tak je nutné provést celou operaci v co největší tajnosti.
K plnění tohoto úkolu je nakonec přinucen Theo Faron (Clive Owen), který rozhodně není nadšen vyhlídkou na nebezpečnou cestu. Později ale mění názor a putování ho nutí zamýšlet se nad životem. Budoucnost pro něj neexistuje, ale minulost - ta ano. Kdysi bylo mnohem lépe. A tak pouze kvůli matné vzpomínce na minulost znovu a znovu vstává a štrachá se bosýma nohama po zamrzlé zemi pokryté ztuhlými mrtvolami zvířat a později i teplými mrtvolami lidí. Pro tohle má smysl ukončit svůj život pod zaměřovačem samopalu, nohama ve zmrzlém blátě, ale na cestě za nadějí…pro jiné.
Takový je film, o kterém zde čtete. Ano, jak režisér, tak herci mnohdy tlačí na pilu. Nestačí jim dotknout se vašeho ramene, vlepit políček, ne. Rovnou vás hodí proti zdi divokých obrazů, v nichž budete poznávat mnohé z přítomnosti. Každý jednotlivý detail nepůsobí jako výmysl či výplod choré mysli. Hlídkující vojáci se psy a nejmodernější monitorovací technikou na hranicích? Není na tom nic zvláštního, co takhle záběry z televizního zpravodajství? Fronty uprchlíků ze zemí třetího světa? Otevřete noviny! Kolik lidí se při pokusu o útěk před těžkým životem na rozpadajícím se člunu utopilo tentokrát? Hlad, ozbrojené konflikty, nemoci? Doporučuji tytéž noviny. Tohle má divák vidět a on to vidí. Jako by však nestačilo, z každého záběru na něho autoři volají: „Dívej se, tohle ještě není všechno!“
Jistě, že to přehánějí. Jen obrovskou náhodou mohou hlavní postavy završit putování až k cíli. Jasně, že nikdo nebude riskovat záchranu budoucí matky za bubnování deště kulek a ohlušujících výbuchů ničících poslední zbylé cihly po již tak zničených budovách. Také o nasazení tanků k boji proti pěchotě v ulicích města si můžeme myslet svoje. Že po většinu filmu prostředí vypadá jak po jaderné zimě, i to se chápe špatně. Ale ať už je to jakkoliv, musíme tvůrcům odpustit, že tolikrát přehánějí a nechávají nás sledovat natolik depresivní (byť efektní) scény. Dělají to, aby diváky vyburcovali, donutili zamyslet se. A to se jim daří!
Název filmu: Children of Men (angl.)
Název český: Potomci lidí
Režie: Alfonso Cuarón
Rok: 2006
Žánr: Drama / Sci-fi / Thriller
Země: USA / Velká Británie
Délka: 109 min.
Hrají: Clive Owen, (Sir) Michael Caine, Julianne Moore, Maria McErlane, Michael Haughey, Paul Sharma a jiní
